Těším se na jaro a doufám, že se pozitivně projeví na psychice nás všech

Už více než 30 let pomáhá Dr. Veronika Kiesling svým klientům vypořádat se s jejich starostmi a najít psychickou rovnováhu. Nám všem v RENOMIA je paní doktorka k dispozici ke konzultacím už od loňského jara a řada z nás její služby využívá. Možná jsou ale mezi námi tací, kteří se dosud báli zeptat. Tak jsme se na pár věcí zeptali my a věříme, že vám to pomůže překonat ostych a na Veroniku Kiesling se s důvěrou obrátit.

Paní doktorko, jak poznám, že je na čase si o svých starostech promluvit se specialistou?

Myslím, že každý z nás na sobě pozná, když mu není dlouhodobě psychicky dobře. Ale pravda je i to, že nás někdy musí upozornit i naši blízcí, že jsme delší dobu podráždění, bez nálady, skončili jsme s věcmi, které nám dělaly radost a třeba se izolujeme od lidí nebo jen vypadáme špatně. Všichni jsme samozřejmě občas smutní, úzkostní, špatně spíme a děláme si starosti.

Ale když tato trápení nepřejdou, ani když jsme už zkusili běhat, povídat si o nich s přáteli, nechat je plavat a trvají déle než čtrnáct dní, pak bych doporučila vyhledat odbornou pomoc u psychologa. 

Co jsou v současnosti ty nejčastější trable, se kterými se na vás lidé obracejí?
Asi tušíte, co na tuto otázku odpovím. Vzhledem k tomu, že žijeme v nejnáročnějším období několika posledních dekád, je to stres, deprese a vyhoření, existenciální tíseň. Zvýšený stres zažíváme momentálně už úplně všichni, i naše děti. Současná situace přeje jen lidem, kteří se dovedou dobře adaptovat. Dalo by se říct těm, co si na ni zvykli. Ale podívejte se kolem sebe, kolik takových lidí znáte. Tím, že pandemie trvá už rok a nevíme, kdy skončí, přibývá enormně lidí, kteří prožívají panické úzkostné ataky, začali trpět chronickou nespavostí, mají výbuchy agrese na své blízké anebo mají pocit marnosti. Zažívám ale i klienty, kteří se začali zabývat svými problémy z minulosti. Říkají, že teď mají čas o věcech přemýšlet a dávat je do pořádku, a tak začali vyndávat své kostlivce ze skříní a dělat si v sobě „generální úklid“.

Každopádně si myslím, že neustát dnešní situaci není pro nikoho ostuda. Dlouhodobý neléčený stres nebo deprese se totiž projevují i na somatické úrovni a mění nám náš imunitní systém. Nebojme se proto si říct o pomoc.

Zabýváte se i dětskou psychologií. Je rozdíl v tom, jak se s podobnou situací vyrovnávají děti a dospělí? Čím bychom si vzájemně mohli být inspirací?
Na začátku pandemie to byli spíše dospělí, kdo začal podléhat depresi a úzkosti, děti si první týdny bez školní docházky docela užívaly. Od podzimu pozoruji jednoznačně zvýšenou depresivitu, poruchy nálad a nespavost i u dětí a teenagerů. Myslím, že to ovlivnila délka restrikcí, sociální izolace, ale i roční období. Měli jsme málo denního světla, byli jsme zavření doma většinou bez dostatečného pohybu venku. Co naplat, pohyb má antidepresívní účinky. Velmi se proto těším na jaro a doufám, že se pozitivně projeví na psychice nás všech.

Obecně si myslím, že bychom se měli s dětmi vzájemně více bavit o tom, jak se cítíme a co prožíváme. Jsem často překvapená, kolik dospělých lidí neumí popsat, co se v nich děje. Naučit se pojmenovávat svoje emoce, nestydět se říct, že máme strach, jsme šťastní nebo že je nám smutno. Že potřebujeme být chvíli sami. Možná právě autentické sdělování svých emocí a respekt by nám mohly být vzájemnou inspirací.

Doporučila byste teď lidem spíš informační detox, nebo je naopak lepší snažit se mít co nejvíc informací?
Hlavní protilátkou proti strachu a panice jsou informace. Jde jen o to, aby jich nebylo příliš, abychom je nehltali celý den. Naše mysl je nastavena tak, že nás přitahují nejhorší možné scénáře. Je to tak evolučně nastaveno, abychom byli připraveni na nejhorší. Proto je nutné se v nutkavém konzumování informací usměrnit a realisticky si vybírat ty nejnutnější zprávy. Lidé sledují často naprosto protichůdné názory odborníků z oborů, kterým třeba sami nerozumí a nemohou si tak udělat vlastní názor. Bohužel to v nich pak vyvolává místo větší informovanosti pocit bezmoci a úzkosti.

Je potřeba si v této složité době přehodnotit životní priority, nebo se naopak držet svých návyků, abychom se necítili rozhození?
To je zajímavá otázka – většině z nás dává dodržování určitého řádu a rutiny pocit bezpečí a jistoty. Využívá se toho například v armádě nebo při letech do vesmíru, u dětí jsou to třeba letní tábory. Když je člověk ve stresu, většinou mu to pomáhá. Dodržování plánu a určitého řádu je teď hodně aktuální pro všechny, kdo pracují z domova. Znamená to, že budu vstávat v určitou hodinu, že nezůstanu v pyžamu, naplánuji si při práci přestávky, promyslím dopředu, jak budu řešit oběd a tak dále. Náš mozek má zkrátka rád pravidelnost.

Co se týká přehodnocení životních priorit, řekla bych, že k tomu došlo u každého z nás. Tím, že jsme ve spoustě aktivit omezení, dáváme větší důraz na naše vztahy. Ty teď mnohdy procházejí zatěžkávací zkouškou.

Ke komu si chodí pro radu psycholožka?
Řadu let chodím k svému supervizorovi, to je pro mne naprostá profesní i lidská nutnost a součást mé osobní psychohygieny. Mám za sebou více psychoterapeutických výcviků a tím pádem i hodně kolegů, se kterými se potkávám, ke kterým si chodím pro inspiraci i pro radu. Ale mám i báječné přátele, ke kterým se chodím vypovídat a někdy vyplakat.